close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Listopad 2007

Opustená

13. listopadu 2007 v 18:07 | Bibushka |  Smutné príbehy
Ležela schoulena do klubíčka a plakala.
Slzy jí stékaly po tvářích a dopadaly na polštář. Nikdo tu s ní ale nebyl, nikdo ji nevzal za ruku, nepohladil po jejích hustých kaštanových vlasech. Byla tu sama! Tu samotu cítila někde hluboko ve svém srdci. Chtělo se jí křičet, ale nemohla. Vždyť vedle v posteli ležela její malá sestra.
Nechala slzy volně skapávat ze své kůže. Měla ji vysušenou tím slaným potůčkem, který se ale pomalu měnil v rozbouřenou řeku. Slzy už netekly v jedné stopě, měla z nich mokrý celý obličej. Už nemohla dál. Tiše ležela bezmocná. Její pláč už nebyl vůbec tichý, vzlykala nahlas! Otřásala se v pravidelných intervalech pláče. Už jí bylo jedno, jestli někoho vzbudí. Chtěla někoho vzbudit!
Přesto k ní nikdo nepřišel. Někdo, komu by ses věřila se svým trápením, neslyšel jí nikdo, kdo by ji miloval. Tohle všechno ale věděla a musela na to stále myslet.
Nakonec usnula vyčerpáním a smutkem. Přepadl ji spánek, ze kterého se už nikdy neměla probudit.

Prečo???

13. listopadu 2007 v 18:06 Smutné príbehy
Proč?Musím se ptát.. Ta otázka mi neustále bodá v hlavě… Proč vlastně žijeme? Kvůli komu? Každý se narodí.. odžije si pár let.. stejných jako u všech ostatních… Narození, školka, škola, střední, vysoká, práce, důchod, smrt.. Celý život se za něčím honit.. Za lepšími výsledky.. Ale proč? K čemu? Až umřeme, všechno se ztratí.. budeme jen litovat, že jsme se honili za kariérou a neužívali si..
Život je jedna velká nuda.. Opakující se monotónní situace.. Hádky, usmiřování, řeči o ničem.. Seznámení, svatba, dítě. Tak proč máme žít?
"Až umřu, nic na tomto světě se nestane a nezmění, jen srdcí několik se zachvěje v rose, jak k ránu květiny..." Už Jiří Wolker to věděl. Tento citát to naprosto vystihuje.. Jsme jen pouhopouhý dav, žijící jen proto, aby fungoval koloběh..
Tak proč tu vegetíme, sakra?

Krasne a pravdive

13. listopadu 2007 v 18:05 | Bibushka |  Smutné príbehy
Kdybych věděl, že je to naposledy, co Tě vidím spát, lépe bych Tě přikryl. A prosil bych Boha, aby ochránil Tvoji duši. Kdybych věděl, že je to naposledy co Tě vidím odcházet z našich dveří, objal bych Tě a políbil o mnoho více. Kdybych věděl, že je to naposledy, co slyším Tvůj hlas, nahrál bych si každé Tvoje slovo na video, abych ho mohl poslouchat každý den znova a znova. Řekl bych Ti: "Miluji Tě," místo: "Vždyť víš, že Tě miluji."
Zítřek nemá nikdo z nás jistý, ať už je starý, nebo mladý. Dnešek by mohla být pro nás poslední šance obejmout své milované.
Proto obejmi své drahé a řekni jim, jak Ti na nich záleží a vždy záležet bude. Najdi si čas říct jim třeba "je mi to líto" , "promiň mi to", "děkuji" nebo "to je v pořádku"....Bude to vždy lepší.....aby jednou nebylo už pozdě...

Naveky...

13. listopadu 2007 v 18:03 | Bibushka |  Smutné príbehy
Stojím tu tak sama, slzy mi stékají po tváři... Dnes je to přesně rok, co jsi mě opustil... Přinesla jsem Ti na hrob kytičku svázanou ze samých sedmikrásek... Byla to první květina, kterou jsi mi daroval... Vzpomínám na chvíli, kdy jsme se poznali... Tvé oči mě uvěznily do svých pout, Tvoje vůně byla tak krásná, ještě dnes ji všude cítím... Seděla jsem v parku pod starou lípou a brečela jsem, přišel jsi a zeptal ses: "Slečno, stalo se Vám něco?" Zvedla jsem hlavu a hleděla jsem do Tvých tmavých tůní, krásně ses usmál... Nemohla jsem odpovědět, můj hlas mě zklamal, jen jsem zakroutila hlavou... Pomohl jsi mi na nohy a půjčil jsi mi svůj kapesník... V tu chvíli jsem věděla, že to není naposledy, co se vidíme... Vyměnili jsme si telefonní čísla a naše schůzky se staly pravidelnými... Na druhé schůzce jsem od Tebe dostala kytičku sedmikrásek a první polibek... Každý den jsi na mě čekal před školou, prožívala jsem něco, co jsem nikdy nezažila... Byla jsem zamilovaná... Cítila jsem, že to bude navždy... Když jsme spolu byli 4 měsíce, poprvé jsme se spolu milovali, byl jsi tak něžný... Prožili jsme spolu nádherný rok... Na naše výročí nikdy nezapomenu... Ten den bylo naše milování nejkrásnější, ten den jsi mi řekl, že si mě vezmeš... Také jsi cítil, že je to navždy... Když jsme se loučili, nikdo z nás nevěděl, že je to naposledy... Řekl jsi: "Miluju Tě... Navěky..." Políbil jsi mě, nasedl na motorku a odjel jsi... Bylo mi divné, že ses mi celý den neozval... Až večer... Telefon... Volala Tvoje sestra Bára: "Ondra měl nehodu... Je mrtvý..." V tu chvíli se mi zastavilo srdce, zatmělo se mi před očima... Srazilo Tě auto... Nedalo Ti přednost v jízdě a plnou rychlostí do Tebe najelo... Probrečela jsem celé dny... Na Tvém pohřbu jsem zkolabovala, když jsem Ti pokládala na rakev kytičku sedmikrásek... Nevím, proč Ti to všechno vyprávím, když už mi nikdy stejně neodpovíš... Dnes bychom spolu byli 2 roky... Ale i přesto - milovala jsem Tě, miluju Tě a milovat Tě budu... Navěky...

Zlomok času

13. listopadu 2007 v 18:02 Smutné príbehy
Seděla v malé tmavé místnosti a dívala se do plamenů v kamenném krbu a přemýšlela o tom, co bude dál. Život se jí během jednoho dne zhroutil, jako domeček z karet. Přišla o to jediné, co v životě měla. O něj. O toho, který ji miloval. O toho, který jí vždy věřil. O toho, který byl pro ní životní láskou. Poté, co pochopila, že to není jen noční můra, začaly se jí rojit v hlavě různé myšlenky, ale ta nejvýraznější byla: JE TO TVÁ VINA. Jen 4 slova. Jen 11 písmen, ale přesně vystihovala její pohled na věc. Kdyby mu v půl dvanácté nevolala, že se zase cítí osamělá, a kdyby mu neřekla tu osudovou větu - Prosím přijeď za mnou, jinak nevím, jak to bez tebe přežiju. - mohl tu teď sedět s ní a mohli si plánovat svou budoucnost. Jenže on ji tak miloval, že se rozhodl za ní opravdu jet, i když venku byla prudká bouře a skrz proudy vody nebylo vidět ani ne na metr, po nebi tančily spletité blesky a foukal silný vítr. Právě ten se mu stal osudný. V jedné ze zatáček ležel vyvrácený velký strom, ale on si ho nestihl všimnout. Byla to vteřina. Jen malý zlomek času. Ale ta chvíle byla pro něj osudná. A aniž by to v ten moment věděla, tak i pro ní samotnou. Již několik dní i nocí proseděla u tohoto krbu a brečela. Vzpomínky na něj byly nekonečné. Jedna šťastná chvíle za druhou, ale na konci jejího příběhu nebylo nic veselého. Jen temnota, opravdová samota, stesk, ani kapka naděje na krásný zbytek života a snad jediné co bylo pro ní trochu povzbudivé bylo to, že má jednu možnost, jak být už navždy šťastná. Jednu možnost, která ji odpoutá od všeho trápení.

Hrob :(

13. listopadu 2007 v 17:59 Smutné príbehy
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".
Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.
Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a and by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naní teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.
Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.
,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."
Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.
Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.
Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.
Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.
Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".
Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.
Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.
Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...
Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.
A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."
S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!
Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.
Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.
Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou...

Dievča na kraji skaly

13. listopadu 2007 v 17:51 Smutné príbehy
Dívka stojí na kraji skály a přemýšlí jestli má skočit. Má skočit?
Skoč,honem skoč,at to máš ze sebou. Ne nemůžu. Co když se rozhodnu špatně? Budu smrti litovat. Vždyt ti ublížil. Chceš ho mít na očích? Ne nechci. Tak skoč. Budeš na něho pořád myslet.Ale já ho mám pořád ráda. Ale on tě zradil.Dá se to napravit. Promluvíme si o tom. A potkáš ho s jeho novou holkou, že? To bych neunesla. No tak skoč! Nemůžu, co moji rodiče? Když se zabiješ,budeš mít od všeho konečně klid. Nemůžu.…
Skoč, vykašli se na ten zkurvenej život. Nemá cenu tady žít. Máš pro co? Nemáš..Skoč!! Po chvíli zavládlo v údolí ticho…po chvíli bylo přerušeno křikem a zase zavládlo ticho..bylo po všem.
Dívka skončila v útrobách údolí. Pohlcena vnitřním hlasem a utrpením.
Jen černí havrani poletovali nad tímto místem a šířili tuto zvěst dál a dál.. Oblohu po chvíli zakryly černá mračna a těžký letní vzduch protrhly kapky deště. Havrani se stihli schovat,ale tělo leželo dál bezvládně ležet.Vlasy,spadlé do obličeje,pozvolna vlhly a na starém vytahaném tričku se zvětšovaly skvrny od krve.. A ona to viděla. Stála nebo se spíš vznášela nad svým tělem.už neměla své tělo,ale duši ano. Stala se duší. Ale není duše více než tělo?
...cítila pocit prázdnoty..takové,že už není ve svém těle,může letět kamkoli. Může se jít podívat kamkoli..co dělají její příbuzní? Truchlí..? Ví , že zemřela?..opdál přijel štastný pár. Kluk a pohledná dívka. Sedli si na deku, kterou sebou přivezli na kole. Lehli si a začali se mazlit. Dívka ce otočila a pohlédla dolů do údolí. Spatřila ji. Spatřila tělo dívky,už dokonale promočené deštěm a krví. Zakřičela,kluk nechápal co se děje,ale dívka mu ukázala prstem směrem na tělo. Oba utekli... Tělo bez duše dál jen leželo..a duše se vznášela dál a dál...
...lehké poryvy větru ji odfoukávali dál od jejího těla....Na chvíli zaváhala-Opravdu se chce vzdálit? Zanechat své tělo jen tak ležet? ...Ale pak jen splynula v vánkem a plula..nejdříve nad loukami a rybníkem..ale pak začala nabírat výšku.. najednou viděla pod sebou město, kostelní vež, celý kraj jako na dlani.... Chtělo se jí brečet, byla zmatená, nevěděla co chce, ani kam míří...jenže nemohla dělat vůbec nic...Byla v rukou vzduchových vírů....
....její duši profoukával studený vítr..teprve jak uviděla svoje tělo,jak bezmocně leží v krvi,uvědomila si,že je mrtvá..že se už nikdy nevrátí do svého těla .Chci zpátky!!! Ale to nepomohlo...je rpyč navždy..ted se bude jen proplouvat mezi mrakama a dívat se na svět, na svět, který chtěla opustit, který opustila a už se do něj nenavrátí..horká slza jí udělala nesouměrnou a neviditelnou čáru na obličeji...
Stálo to za to? Je tohle to, co jsem chtěla? Jak jsem si vlastně představovala smrt? Je to vysvobození? Utrpení? Dostanu se do nebe? Pekla? A existují tyto světy vůbec?
Myšlenky vířily kolem dokola a ona byla stále zmatenější....
Začínala toho litovat...začínala si uvědomovat, že jí bude chybět rodina. Její máma, která jí vždy pomohla, vždy jí poradila, někdy vynadala, ale v jádru měla pravdu.
Táta...moc si s ním nerozuměla, ale bude jí chybět..měl dobrý smysl pro humor..s bratrem se věčně hádala...ale teď....cítí k němu lásku-sourozeneckou lásku..
Oči se jí zalily slzami..dál a dál jí vítr odfukoval..vzdalovala se..ten pocit prázdnoty se čím dál prohluboval.... je konec..
V dáli se ozvalo houkání....tudůtudůtudůtudůůů ohlédla se..spatřila sanitku jak jede k jejímu tělu. Od někud se ozval hlas..."máš možnost se vrátit pokud chceš, musíš se jen včas dostat ke svému tělu".
Ano, ano! chci.....
Zkoušela pohnout sebou...nešlo to...fooukal moc silný vítr..nešlo to
Už už byla u svého těla...překonala tu mocnou sílu větru..těšila se na svou rodinu,jak je všechny obejme a políbí.Bratrovi řekne že ho má moc ráda,že bez něho nemůže být.Rodičům,že je nikdy neopustí.. Ale...uviděla jak lidé ze záchranky se zvedli a kráčeli ke svému vozu..
Ne,nestihla to.Nějaká mocná síla ji odvanula pryč od svého těla.Plakala.Už nikdy se neuvidí se svou rodinou...ne to přece nechtěla to ne! Bylo pozdě, pozdě na nějaké přehodnocování své smrti..už to nelze vrátit. S touto myšlenkou se nechala unést lehkým letním vánkem nasáklým deštěm. Už je konec....

Nemocnica

13. listopadu 2007 v 17:50 Smutné príbehy
Teplé paprsky odpoledního sluníčka dopadaly oknem do malého nemocničního pokoje. Jen čtyři zdi, okno, dveře, postel skříň a malý stolek. Tady se čas neměří na hodiny a minuty, ale na kapky infuzí, krevních konzerv a slz. Na posteli ležela dívka, která doufala v zázrak. Nikdy nepřestala věřit, že se uzdraví. Nikdy neplakala pro ztracené kaštanové vlasy. Nikdy se nepoddala bolesti. Pořád věřila v zázrak.Nikdy mu neměla za zlé, že od ní odešel, když se dozvěděl o její nemoci. Jen toužila po tom ho spatřit. Věděla, že umírá, ale přesto věřila, že se stane zázrak. Upřeně hleděla na kapky infuzí, které jedna po druhé proudily do jejích žil. Doufala, že přijde. Tak moc si to přála. Najednou cítila něčí přítomnost. Otevřela oči a viděla Ji tam stát. Srdce se jí zachvělo. "Ještě ne! On přijde" smlouvala s ní. Nepřestávala věřit. "Je pozdě musíme jít…….." řekla dívce a natáhla k ní ruku. Ta se naposled zadívala na dveře pokoje a odevzdaně uchopila tu chladnou bílou ručku. Zadívala se do těch nádherných očí. Jediná slza a už nic víc. Poslední kapka odměřila její život. Už se nikdy nedozví, že stál za dveřmi jejího pokoje. Strach z toho , že jí zlomil srdce, mu nedovolil vstoupit. Možná by vešel, kdyby věděl, že ona ho pořád miluje a že za těmi dveřmi umírá…

Smrt čaká

13. listopadu 2007 v 17:48 Smutné príbehy
Podívala se naposledy z okna...prosila ať se příjde...! On jediný ji mohl pomoci...od otce,od života,od smrti....stále pevně věřila že příjde! Čekala....čekala týden, dva, měsíc! Bolestivě snášela tvrdé a hrubé rány jejího nevlastního otce s myšlenkou na něj, že za ní ten den přijde, že ji stále miluje, že ji vrátí svoje srdce...! Seděla na posteli a hrdě zadržovala slzy....věděla...že NEPŘIJDE. Podívala se naposledy z okna, kde nedávno pršelo a odešla...šla a šla. Nevěděla kam, bylo ji to jedno...k tomu aby snášela dál rány otce ji už nestačila pouhá myšlenka na něj, neměla pro co žít!!! Najednou se zastavila před velkým stromem...stromem který se najednou objevil na prázdné louce....stromem na kterém bylo neznámé lanko....A byla rozhodnutá! Postavila se na kámen pod lanem a dala si kličku okolo krku. Naposledy prosila ať přijde za ní...aby ji zachránil, vrátil ji jeho srdce, důvod proč žít...Koukla se nahoru, na zatažené nebe a uviděla JI (smrt). Už tam na ni čekala, čekala až ukončí svůj život! Natáhla k ní ruku... Stačí tak málo, jen kousíček k smrti! A v tom ho z dálky spatřila. Byl na druhém konci louky a vyděšeně na ni koukal. Blikla v ní jiskřička naděje....byla tak blízko k smrti.....začala JI naléhavě prosit aby mu mohla aspoň pohlédnout do tváře! ONA na ni jen pohlédla a zmizela. Stála tam dál a mlčky koukala, jak tam její láska stojí. Proč nejde blíž?? ptá se sama sebe. Natáhla k němu ruku....,,Je pozdě, moc pozdě...." špitla. Věděla, že ONA se vrátí....že pro ni přijde! A měla pravdu, vedle ní ONA stála, a čekala....,,JE ČAS " řekla a natáhla k ní ruku. ,,Ne, ještě ne, on mě zachrání, on mi svoje srdce vrátí!" prosila JI . A opravdu, šel pomalu k ní. Byla šťastná...přišel! ONA ale nechala ruku nataženou a udělala letmý pohyb prstu k sobě...Kluk roztáhl náruč, a ona plně rozhodnuta chtěla jít k němu. Kámen, na kterým stála byl ještě kluzký od deště a ona...sklouzla se jí noha, dotkla se JI a........ visela. Před očima se jí mlžilo, jen malou škvírečkou v zamlžených očích koukala na svojí lásku, která k ní běžela a něco volala. Nic neslyšela, nic necítila, všechnu sílu dávala do svých očí, aby zůstaly otevřené...aby ho mohla vidět!! Toho, kvůli kterému tady je, kvůli kterému je teď s NÍ...lano ji řeže to krku, vlasy ji vlají do obličeje, malá škvírka kde ho vidí mizí v dáli. ,,MILUJU TĚ " uslyší od něj ty nejhezčí slova na světě...a pak je ticho, hluboké ticho...nic necítí, nic neslyší, nic nevidí......nemá oči......nemá život....Neví, že její láska stojí u její mrtvoly a brečí...brečí a v rukách svírá svoje srdce které ji chtěl dát, brečí a prosí o odpuštění, brečí a křičí....křičí svou bolest! Křičí, že nepřišel dřív...že ji nezachránil! Křičí, že to bez ní nezvládne, že ji miluje, že se bál přijít dřív...bál se že ji zlomil srdce!!!Nevěděl že to srdce se snažila držet i přes rány otce pohromadě....kvůli němu!! Křičí, brečí, prosí, miluje ji....Ale to už ona neví..........NIKDY TO UŽ NEBUDE VĚDĚT!!

Girls4

12. listopadu 2007 v 19:49 | Bibushka

Girls3

12. listopadu 2007 v 19:40 | Bibushka

Girls2

12. listopadu 2007 v 19:27 | Bibushka

Girls

12. listopadu 2007 v 19:18 | Bibushka

Boys5

12. listopadu 2007 v 19:04 | Bibushka

Boys4

12. listopadu 2007 v 18:55 | Bibushka

Boys3

12. listopadu 2007 v 18:49 | Bibushka

Boys2

11. listopadu 2007 v 19:35 | Bibushka

Boys

11. listopadu 2007 v 19:24 | Bibushka

Život

11. listopadu 2007 v 18:23 | Bibushka |  Smutné príbehy
Nikto presne nevie, kedy začal a nikto presne nevie, kedy skončí. Jednoducho sa narodíme v
určitú dobu a v určitú dobu aj zomrieme. Tie dva javy neovplyvníme. Jedine načo máme
vplyv je ten čas medzi tým. Pretože je len na nás ako ten čas využijeme. Je len na nás
či ho zasvätíme praci, zábave, rodine. . . Podľa mňa by sme za ten čas mali vyskúšať
všetko čo sa len dá. Mali by sme sa smiať aj plakať, milovať aj nenávidieť, hnevať sa ale
aj odpúšťať, zažiť pády ale aj úspechy. Mali by sme sa zabávať ale aj pracovať, venovať sa
rodine ale aj priateľom. Každý deň, keď vstaneme by sme sa mali usmiať už len preto, že
sme mali to šťastie prebudiť sa do nového dňa, o ktorom nevieme nič. Pretože ten deň môže
byť najšťastnejší, môže byť najhorší, môže byť posledný v našom živote.

Vtáčik xD

11. listopadu 2007 v 18:22 | Bibushka |  Smutné príbehy
Malý vtáčik letel na zimu na juh. Bola taká zima, že vtáčik
zmrzol a spadol doprostred poľa. Keď tam tak ležal, šla okolo krava a vysrala sa priamo
na vtáčika. Ako zmrznutý vtáčik ležal v tom hovne, začal si uvedomovať, že to vlastne
hreje. Hovno ho začalo rozpúšťať! Tak si tam ležal pekne v teple a samou radosťou si začal
pospevovať. Okoloidúca mačka začula vtáčí spev a začala zisťovať, odkiaľ ide. Šla po zvuku,
objavila vtáčika v hovne, vyhrabala ho a zožrala.
Ponaučenie: 1) Nie každý, kto sa na teba vyserie, je tvoj nepriateľ.
2) Nie každý, kto ťa vytiahne zo sračiek, je tvoj priateľ.
3) A keď už sa dostaneš do pekných sračiek, aspoň drž hubu