close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Listopad 2007

Colourfull6

13. listopadu 2007 v 21:48 | Bibushka |  Colourfull

Colourfull5

13. listopadu 2007 v 21:43 | Bibushka |  Colourfull

Colourfull4

13. listopadu 2007 v 21:40 | Bibushka |  Colourfull

Colourfull3

13. listopadu 2007 v 21:36 | Bibushka |  Colourfull

Colourfull2

13. listopadu 2007 v 21:33 | Bibushka |  Colourfull

Colourfull

13. listopadu 2007 v 21:30 | Bibushka |  Colourfull

Love4

13. listopadu 2007 v 21:27 | Bibushka |  Love pics

Love3

13. listopadu 2007 v 21:23 | Bibushka |  Love pics

Girls5

13. listopadu 2007 v 21:20 | Bibushka

Love2

13. listopadu 2007 v 20:49 | Bibushka |  Love pics

Love

13. listopadu 2007 v 20:21 | Bibushka |  Love pics

Porota SHS 3

13. listopadu 2007 v 19:45
A tu mate nasu ctenu porotu...tu ktoru vsetci milujeme alebo nenavidime..sklada sa z 3 clenov a to su... Dara Rolins
Je to vcelku mila porotkyna, myslim ze kazdemu sa paci ten "verdikt" ktory vyhlasi a celkom s nim aj suhlasi..ako ja :)
Na! A tu ho mate..vcelku mili to chlapik menom Laco Lučenič :D taky pohodak rockersky.. a sere ma ze ma vkuse! to tricko Ed Hardy :D grrr...
Mno a tu je ten "uznavany" porotca Palo Habera... neznasam ho..vzdy povie to co nema..nikdy nieje pre srandu.. taky suchy chalan toto.. mam chut ho roztrhat vzdy ked tak kruto! okomentuje Konryho... jaj mno chod to ty zaspievat a uvidime... grrr
Hah mno dobre..vybila som si zlost ale uz som kludna :D ... ale zase viem ze maju viac skusenosti ako vsetci spevaci v SHS 3 dokopy tak zase mno... :) a inak ... Kruté Vianoce 4ewa! xD

Lukáš

13. listopadu 2007 v 18:24 Smutné príbehy
Lukáš.Jméno dítěte,které chtělo být jiné.Chtělo být alespoň trochu samo sebou.Podařilo se mu to,alespoň do té doby než potkal JI.To ona mu zničila jeho štěstí a vlastně i jeho celý život.Začneme od začátku:
Bylo mu 15.V den jeho narozenin nastala u něj veliká změna.Nechtěl být jako ostatní povrchní kluci,se kterými se stýkal každý den.Proto se změnil.Rodičům se to nejdřív nelíbilo,ale pak si zvykli.Ve společnosti to už bylo horší.Každý si myslel,že je gay.. a to jenom proto,že se stal...EMO KID...
Tmavě hnědé vlasy spadající přes oči.. namalované oči,které jen málokdy ukazoval..typické tričko a upnuté kalhoty.. odznaky..pásky.. a náramky z šátků.. a dokončil to botami značky converse..byli červené s modrými kaničkami.Takhle teď tedy vypadal Lukáš.Nestyděl se za své city.Bez problémů je dával najevo a na nic si nehrál.Ale pak potkal ji.Byl zrovna na nějaké párty u kamaráda a ona stála ve druhé partě.Koukali na sebe celou dobu,ale pak se začali bavit.Vyměnili si icq a už to neřešili.Až druhý den ráno,když zapnul počítač a icq se mu objevila prosba o authorizaci si na ní vzpomněl. Ty hluboké až nazelenalé oči měl pořád před sebou.Napsal ji jestli by neměla zájem se sejít.Odpověď byla kladná..
Hned odpoledne ji viděl na houpačce na místním hřišti.Měla to co včera a jemu to vyhovovalo.Takhle to chodilo každý den.Psali si,když nemohli být spolu,ale snažili se být pohromadě co nejdéle.A tak to šlo dva roky.Oběma bylo 17.Chtěl se s ní zase sejít.Vymluvila se,že nemá čas.Bylo mu to divné,ale víc to neřešil a šel se projít sám.Měl rád samotu.. tedy vlastně jen do té doby,než ji potkal.Na okraji města byl lesík,kam chodil nejraději.. bylo tam ticho a klid.Tentokrát ale zaslechl až podezřele známý smích.Šel podle hlasu a uviděl ji s..Karlem.Jeho nejlepším kámošem.Nedělal si ukvapené závěry,nevěděl co tu dělají a možná to ani nechtěl vědět,ale bylo pozdě.Jakmile zaslechl svoje jméno přikrčil se za strom a poslouchal.Věděl,že to není hezké,ale.. musel.Předem se oběma omlouval.,,Mám ho v hrsti.. můžu ho ovládat jak chci.. chová se opravdu jako malé dítě.." ani nedopověděla a oba se rozesmáli.Lukáš se prudce otočil a vyběhl pryč z lesa.Věděl kam půjde.Na okno do jednoho opuštěného domu.Bylo tam krásně..Zapálil si.. a to už dlouho neudělal.
Zklamali ho.. oba.Ale proč?? Co jim udělal tak strašného,že se mu odvděčují takovýmto způsobem??
Nevěděl..a ani o tom nechtěl přemýšlet.Zahleděl se do dáli a potom pod sebe.Neuvědomoval si co dělá a stoupl si na rám.Chystal se skočit,ale na poslední chvíli se zarazil..Vzpomněl si na cigaretu ve své ruce a tak ji típl.Až potom mohl v klidu skočit.Rozloučil se se všemi,které měl tak rád.Se všemi,kteří ho celou dobu podváděli..Odrazil se a skočil.Přímo před auto,které už nestačilo zabrzdit.Byl na místě mrtvý.Zemřel tak mladý,vždyť mu bylo teprve 17. a to kvůli dvěma lidem,na které se vždy spoléhal...Krásný kluk,do kterého by jsme se všechny a možná i všichni zamilovali už tady není vinou těch dvou.. a já je za to do smrti nenávidím...Proč to muselo dopadnout takhle?? Ptám se na tuto otázku každý den minimálně desetkrát,ale odpovědi se mi nedostane..škoda.. už ani nedoufám.. vše je totiž ztraceno..tak neurážejte EMO KIDS.. vždyť jsou to také jenom lidi a ve většině případů mnohem lepší než kdokoliv jiný..

Stacy

13. listopadu 2007 v 18:22 Smutné príbehy
Je temná noc, lampy na ulici sotva svítí, a jen pohled na stříbrný odraz měsíce ve sněhu před domem jí uklidňuje….
Je to skoro rok co máma zemřela…nebyla to nehoda..Ona se zabila sama. Zabila se kvůli jejímu manželovi, který jíčasto ubližoval když přišel opilý domů…Nemohla to vydržet a tak to skončila. Nechala ji tam samotnou. Nechala malou Stacy samotnou s tím chlapem. Ted to dělá jí. Mlátí ji kdykoliv má vztek….Dneska jsou Vánoce, ale Stacy to nijak neovlivňuje. Pro ni je to pořád stejný den utrpení a nekonečných slz. Je zavřená ve svém pokoji a dívá se z okna.Kolem projde rodina s malými dětmi.Mají radost. Oni se smějí. Děti mají plné ruky dárkůzatímco Stacy za oknem stojí s prázdnou náručí, s modřinami a podlitinami na celém těle…. Při pohledu na něse jí z očí vytlačí malá slza a sní o tom, že patří mezi ně. Že po té ulici jde ona, její máma a všichni mají radost…."Stacy dones mi pivo krucinál"….hrubý hlas opilého otce ji vyruší ze snění.. Stacy se otřepe utře slzy rukávem a jde k ledničce, ve které není nic jiného než pivo a shnilý pomeranč. Vytáhne jedu láhev a nese ji tátovi k televizi. On se na ni jen znechuceněpodívá a Stacy jde zpátky do pokoje….."tohle se už nedá vydržet"řekne si potichu a do očí se jí nahrne víc slz, které stékají po jejích růžových tvářích. Sedne si na parapet okna a pozoruje padající vločky sněhu. Schoulí se a přemýšlí jak to udělat, jak to ukončit. Zvedne hlavu směrem k velkému měsíci, který je dnes večer celý vidět.. Najednou si všimla siluety. Siluety v dáli za jejích oknem. Moc dobře na ni nevidí protože se jí pletou její dlouhé blonďaté vlasy do očí, ale začíná rozpoznávat siluetu ženy…Mladé, trochu bledé… Její máma.To je její máma.Stojí tam a dívá se přímo na ni. Jako zbavená smyslůStacy vstane a jde do kuchyně. Tam stojí její otec. Bez povšimnutí kolem něj projde a podává si nůž. Ten největší, ten nejostřejší. Otec na ni mluví a ona mu neodpovídá. To ho vytočí a chce Stacy uhodit. Ta se sehne a zabodne mu nůž kousek vedle srdce…Ten se začne svíjet na zemi.. Jde zpátky do svého pokoje, podívá se z okna a před domem stále stojí její máma.Spíš je to duch její matky. Na tváři se jí vykouzlí úsměv a volá si Stacy k sobě. Stacy to pořádněnechápe a do očí s očí jí stéká víc a víc slz, protože ví že za ní nemůže. Pak jí to ale dojde, máma ji nevolá protože jí chce třeba něcoříct. Chce aby šla za ní…a to doslova. Otevře okno…Je to dost vysoko.. Stoupne na rám okna…Objímá jí máma. "cože?"řekne si, "vždyťmoje maminka je mrtvá"….zauvažuje na chvíli a pak už jí to dojde.přitiskne se a hřeje jí teplá náruč její mámy….pláče…ale už ne smutkem nebo bolestí. Pláče štěstím..

Keď...

13. listopadu 2007 v 18:19 | Bibushka |  Smutné príbehy
Když někdo zemře tak jeho duše stále poletuje po světě.Může si užívat mnohé zázraky světa.Může být na oblíbeném místě,kde ho to vždy lákalo,může být na své oblíbené kapele kdesi na druhé straně planety.Během ěkolika sekund se pomocí myšlenek přenese ke svím bližním a je stále s nimi.Může obdivovat všechno to,co nestihl v normálním životě.Jak už mnozí víte každý z nás má tři těla.První je fyzické a je to to tělo,kde můžeme jíst,takže vnímat tu chut jídla a zažívat různé fyzické jevy jako jsem dal například to jídlo.Druhé tělo je tělo duchovní kde je to jaký si duch,něco jako duše ale je velmi podobná tělu třetímu a to astrálnímu.Ve svích článcích a dokonce v jedné z mích rubrik mam něco málo o astráním cestování.Kdyžtak se tam podívejte a pokud vás to zajímá tak jsou tam i linky,kde je vše popsáno a vysvětleno.Ale abych se vrátil k té samotné myšlence tj. smrt.Smrt není nijak horozná je to jen přechod mezi tím světem a těmi rovinami.Zbavíte se jen toho fyzického těla a ty ostatní dvě spolu poletují v té rovině,ke které se zrovna dostanou a podle toho na jaké postupové neboli vývojové rovině jsou.Pokdu někdo zemřel a měl v sobě lásku tak tuhle lásku prožívá také,ale pochopitelně sám a nedostává se mu zpětné lásky od člověka,který je zrovna ,,naživu,,.Pozná také,jaké bytosti jsou na různých rovinách a přijde zase tam,kdesi byl dříve.Duše stále žije jen se převtěluje do různých těl.Možná jsou to předkové,kteří jsou stovky let vzdálení ale jsou i třeba počátky jejich rodu.

Takže neberte smrt jako by byla největší utrpení živote,berte ji tak,že tím životem je součástí. . .

Ja ta preklinam!

13. listopadu 2007 v 18:18 Smutné príbehy
Poslední nádech a povzbuzující myšlenka. Vejdu do obchodu a rozhlédnu se.
Tváře lidí, kteří mne míjí, jako masky. Nezájem, pohrdání - jsem sklo. Průhledná, nikdo si mne nevšimne
dokud mne neroztříští.
Regály plné nepotřebného zboží, zářícího barvami. Chvíli mi trvá než naleznu, po čem moje srdce touží.
Ve stojanu, v zapomnění, krabička žiletek. Kdo by dnes používal žiletky? V dobách Gillete Mach 3, který vám
z obličeje udělá dětskou prdelku. Je to směšné.
Poslední krabička jako by čekala jen na mne. Leží tam a prosí mne, abych to byla já kdo ji využije.
Vezmu ji, vždyť je to to, pro co jsem přišla. Nevšímám si věcí řvoucích "kup si mě". Zamířím k pokladně. Chci
stvrdit, co jsem započala. Mé kroky jsou lehké jako vánek.
Jediná věc, na které se zastaví můj pohled, má svoje čestné místo ve středu prodejny. Vytaveno tak moc,
jako kdysi ukrýváno. Prezervativy s vůní, příchutí, obyčejné nebo barevné. Pomyslím na tebe. Na tvoje pohledy,
dotyky. Žádostivost a krutost v očích, když sis bral něco, co ti nepatřilo. Pořád si připadám nečistá. Špína tvých
dotyků se mi vryla pod kůži.
Vyberu krabičku s jahodovou vůní, vždyť to je to, co tak strašně moc miluješ. Můj poslední dar pro tebe…
Slečna prodavačka mne pozoruje s podivným výrazem. Jako by ještě nikdy neprodávala dvě tak běžné věci
jako jsou žiletky a kondomy. Zaplatím a rychle se vytratím zpět do svého světa samoty, smutku a nenávisti.
Netrvá dlouho než dojdu do bytu. Domovem toto místo už po věčnost nazývat nemohu. Ze zdí na mne nepřátelsky
civí cizí obrazy, pronásledují mne neznámé pachy. Jsem sama. To je to jediné, co jsem kdy chtěla
Seberu pár svíček, dopisní papír, zavřu se do koupelny a nechám se unášet hudbou znějící mi v hlavě…
Vanu nechám naplnit horkou vodou. Slyšela jsem, že to míň bolí…Její šum mi v mysli připomíná zvuk křídel padlých
andělů. Po kdysi koupelně, teď mém svatostánku rozestavím hořící svíčky. V temném, beznaděje plném tanci se
zabavím svršků - co kdyby je ještě někdo někdy mohl potřebovat. Nechám si jediné. Prádlo, černé jako moje
rozprášené srdce, prádlo viníka.
Ze školního batohu vytáhnu své dva dárky. Jeden pro mne, druhý pro tebe. Prezervativy vložím do obálky…
slzy mi zkrápějí obličej a bolest v mém nitru mě trhá na kusy jako každou hodinu, minutu, vteřinu od včerejšího
večera. Na obálku, barvou černou jako je tvoje mysl, napíšu tvé jméno a tři slova.
S tímto darem v jedné ruce a tím život beroucím předmětem v druhé se ponořím do horké vody, která na mé tělo
vypaluje znamení hříchu. Naposledy se zahledím na moje poslední sbohem tobě a upustím jej na podlahu.
Rozbalit žiletku mi nedělá žádné potíže - tak tenká, jemná, jaká krása je v ní ukryta.
První řez bolí druhý už méně, ten třetí skoro necítím. Pohled na mé zápěstí ze kterých se line rudá nádhera.
Cítím jak mě opouští život, jak se rozplývám v temnotách. Čekání neexistuje, je jen divadelní představení rudé
tanečnice,když klesnu do vody s jednou rukou ponořenou, voda se zbarvila do ruda, a druhou přehozenou přes okraj,
z mého zápěstí živoucí nektar skrápí můj dar pro tebe - papír ho do sebe nasává jako by jej měl oživit, jen tvé
jméno a ty tři slova "JÁ TĚ PROKLÍNÁM" zůstávají čitelná…

Už je neskoro

13. listopadu 2007 v 18:15 Smutné príbehy
"Tsst".. jemně sykla když se jí žiletka lehce zařezala do jejího zjizveného pravého předloktíí... Ptáte se proč ??? Kvůli čeho??? Spíše kvůli komu... Teda ještě lépe řečeno kvůli ní... To ona za to mohla, aspoň dívka to tak chápala. To ona mohla za to ,že se kvůli ní každý večer trápila, zbytečně brečela do polštáře a do předloktí si vyřezala její jméno. To kvůli její neopětované lásce... Člověk, který by se na to podíval z jiného ůhlu, by snad řekl. Že si to dívka jenom namlouvá... že miluje slavnou herečku, že miluje ženu. Ale vysvětlete pubertální dívce, která si myslí že našla lásku svého života, že jde pouze o lásku platonickou. Dívce, která ještě neví co od života chce...
Pomalu ale jistě se z rány začla spouštět hustá rudá krev, měla sťestí, že se netrefila do tepny... Ona to jako štěstí nebrala. Už netroškařila, tak jako na začátku, už jí prznění svého těla ani nebolelo... Stalo se to pro ni rutinní záležitostí, stala se na zom závislou... To vše kvůli pubetrální lásce... lásce neopětované.
Dívčin pohled byl roztěkaný, ale plný uspokojení nad jejím dílem. Nikdy ji nenapadlo ze pozdeji by toho mohla litovat. Toho jak nezodpovědně zachází se svým mladým životem. Její nervózní pohled zakotvil na zkrvavené již před chvíli použité žiletce. Dívka opět vzala ten strašlivý nástroj do ruky a opět udělala na svém předloktí další hlubokou řeznu ránu...
Tentokrát se ovšem trefila... krev začla téct... ne téct, krev začla rovnou stříkat z rány zhotovené tou mladou neuvážlivou rukou. Dívka se na krev dívala s nostalgií v očích. Barva okysličené krve jí připomínala barvu, které měly kokteilové šaty její idolky na předávání filmových cen. Ten večer dívka seděla jako přilepená u televize, ten večer to všechno začlo. Dívka si uvědomila, že herečka už není jen jejím vzorem , ale že její respekt a obdivování přerostlo v něco jiného... v něco většího, ale taky mnohem zrádnějšího. Byla herečkou natolik posedlá a zamilovaná do ní, že si její jméno vyryla na předloktí levé ruky. Tehdy vlastně zjistila, že fyzická bolest jí pomáhá od utrpení z neopětované lásky... z ignorace.
Naposledy se podívala na ten zrádný nástroj v její pravé ruce... pevně ho uchopila a podívala se přes otvor, který měla žiletka uprostřed. Podívala se směrem do rohu pokoje. Byl tam stůl a židlke na stole počítač s pozadím, které tvořila fotografie objektu jejího trápení... Dále tam byl rámeček s fotkou herečky... Taky hromada časopisů s jejími plakáty ,ale hlavně dopis. Dopis, který dívka napsala před dnešním "krvavým obřadem". Byl to dopis pro její idol. Dívka měla v plánu ho ještě zítra dát na poštu...
Dívka si teprve teď začala uvědomovat nerozvážnost a naivnost svého činu. Teprve teď, teď když už ztratila tolik krve, že už bylo pozdě na cokoliv. Teprve teď si uvědomila, že to co jí ukázal pohled přes otvor v žiletce byl vlastně její život. Její mladý a promrhaný život strávený u počítače a prohlížením časopisů o NÍ. Teprve teď si uvědomila, že její láska k ní, už dlouhou dobu nebyla normální. Až teď si uvědomila, že se stala závislou na člověku, kterého vlastně ani nezná.... Bohužel až teď.
Pomalu se jí začly zavírat víčka, byla ospalá... Tak se naposledy podívala na plakát, který měla nad postelí a obličejem se sesunula k podlaze....

Dlhe a smutne

13. listopadu 2007 v 18:12 | Bibushka |  Smutné príbehy
To, co se před nedávnem dozvěděla, ji pořád trápilo. Kluk, o kterém si myslela, že je kamarád, se ukázal být úplně jiný.
Měli sraz s lidmi ze střední. Samozřejmě, že ho také pozvala. Napsala mu, ale on nedopověděl. Na to už byla zvyklá. Většinou neodpovídal. Omlouval to nedostatkem času nebo tím, že ještě není rozhodnut. A ona mu vždycky naivně věřila.
Nepřišel. Ani ji to moc nepřekvapilo. Nečekala, že přijde, i když by si to moc přála. Určitě zase "neměl čas". Spíš si ho nechtěl udělat. Jenže pak zavolal kamarádovi a ten mu dal přednost před nimi. Tohle ji celkem zasáhlo. Už předtím měla pocit, že se jí vyhýbá, ale pořád tomu nechtěla věřit. Ale teď… Šel klidně s někým jiným a vůbec mu nebylo blbý vytáhnout ho z toho srazu. Určitě věděl, že tam je… Mohl přijít, ale nepřišel, protože nechtěl.
Pochopila, jak se v něm spletla. On byl pořád stejný, jenomže ona si to nechtěla připustit. Zezačátku ho milovala. Udělala by pro něj všechno. A to se mu hodilo. Nechtěla si myslet, že ji jenom využil. Ale zřejmě to tak bylo. Dokud ji potřeboval, tak se k ní choval hezky. Teď už ji ale nepotřeboval. Bylo to už rok a půl, co byli venku ze střední. A on pro ni pořád tolik znamenal, i když už ho nemilovala…
Zajímalo ji, jak dlouho věděl, že ho miluje. Možná to věděl od začátku… Každopádně litovala okamžiku, kdy mu to řekla. Věděla, že nikdy nebudou moci být spolu a nechtěla, aby se někdy dozvěděl, co k němu cítí. I když si myslela, že to nejspíš tuší. Ale tušit a být si jistý je pořád rozdíl. Jenže asi před půl rokem, když spolu naposled mluvili, se jí na to zeptal. Zaskočilo ji to. Nedokázala mu lhát. Zrovna měla problémy se svým přítelem, mluvila s ním o tom a on se jí najednou zeptal, jestli ho miluje. A ona přikývla. Viděla to před sebou jako by to bylo včera. Ten večer byl moc milý. Byl přesně takový, jakého ho chtěla mít. Choval se přesně tak, jak si vždycky představovala. Doprovodil ji na autobus, počkal s ní až přijede… Rozloučili se a ona nevěděla, že s ním nebude tak dlouho mluvit.
Teď tu seděla a litovala, že mu to říkala. Ne, tohle se nikdy neměl dozvědět. Myslela si, že se jí vyhýbá kvůli tomu. Ale jistá si tím nebyla. Chtěla by s ním o tom mluvit, ale telefon měl pořád nedostupný. Napadlo ji, že má asi nové číslo, protože on mobil nikdy nevypínal, ani na noc, natož pak přes den. Měl nové číslo a ani jí o tom nedal vědět… Kdyby mu na ní opravdu záleželo tak, jak se jí vždycky snažil přesvědčit, tak by si našel chvilku, aby jí napsal…
Rozhodla se, že už se nebude dál trápit. Napsala mu přes ICQ, což teda moc nechtěla, ale jiná možnost nebyla. Napsala mu, že má pocit, že se jí vyhýbá a tak… Napsala mu všechno, co cítila… že kdyby mu na ní opravdu záleželo, tak si najde chvilku, aby jí mohl napsat… že nikdy nechtěla nic víc, než být jeho kamarádka… a že je jí líto, že to takhle dopadlo… Věděla, že jí neodpoví, ale doufala, že si to aspoň přečte. I když… lhala by, kdyby tvrdila, že na odpověď nečeká. Přece to na něho muselo aspoň trochu zapůsobit… Nechtěla na něho zapomenout, i když by to bylo možná lepší. Neodpovídal, tak proč se kvůli němu dál trápit…? Nestál za to… ale mohla si to namlouvat jak chtěla, nedokázala poručit svým citům. Ten kluk pro ni znamenal mnohem víc, než si dokázala přiznat. A aniž by o tom věděl, udělal pro ni toho dost. Bylo kruté si přiznat, že to ve skutečnosti bylo úplně jinak. Ale copak to mohl takhle hrát takovou dobu? S tím se prostě nedokázala vyrovnat. Doufala, že to není pravda, že udělá něco, čím ji přesvědčí… ale zatím se nic nedělo. Vlastně ani nevěděla, Jestli si to přečetl.
Kromě jejího bývalého přítele to byl jediný kluk v jejím životě, který jí byl tak blízký. A bylo strašně těžké připustit si, že on to tak vůbec necítil.
Zírala do tmy a nedokázala myslet na nic jiného. Teď pochopila, jak se asi cítil její přítel, když se s ním rozcházela. Jenže ona s ním aspoň jednala fér. Kdyby tak věděla, na čem je. Strašně ji zajímalo, jestli se celé ty čtyři roky takhle přetvařoval a těžil ze situace nebo jestli pro něho opravdu něco znamenala. Jenže měla takový pocit, že se to nikdy nedozví. Bála se, že už ho nikdy neuvidí… Kéž by věděla, jak to skončí. Kéž by na něho dokázala zapomenout…
Potřebovala o tom s někým mluvit, ale věděla, že jí nikdo nepomůže. Navíc už to probírala tolikrát… Nevěděla, jestli by jí to pomohlo nebo ne. Stejně na to ale musela pořád myslet. A přesto, že uznávala všechny argumenty proč na něho zapomenout, stejně nemohla. Nejhorší bylo, že ani nechtěla.

Uplynulo několik týdnů. Šla zrovna ze školy a potkala kamaráda. Byl to jeho nejlepší kamarád, tak využila příležitosti něco se dozvědět. Jenže on byl tajemný a nic jí nechtěl říct. Prý že by jí to měl říct sám. Jo, to by sice možná měl, ale když s ní nechtěl mluvit, tak to šlo dost těžko. Po chvíli naléhání se nakonec dozvěděla, co potřebovala. Na tohle ale nebyla vůbec připravená. Čekala různé věci, ale tohle ne. Musí to pro něho být strašně těžké. Proč jí o tom neřekl…? Kladla si spoustu otázek. Pořád jí ještě úplně nedocházelo, co právě slyšela. Byl nemocný a potřeboval transplantaci. Jenže pořád se nenašel vhodný dárce a čas utíkal… Na jednu stranu chápala, proč o něm tak dlouho neslyšela, ale na druhou stranu jí bylo líto, že jí to neřekl. Ale věděla, že tohle on nikdy nedokázal. Nikdy nechtěl mluvit o tom, co ho trápí, nechtěl, aby ho někdo litoval. Najednou jí bylo líto, co mu napsala, co si o něm myslela…
On umíral… a ona o tom ani nevěděla…
Hned druhý den za ním zašla do nemocnice. Když ho viděla, málem se jí zastavilo srdce… Vždycky byl hrozně krásný, spousta holek po něm šílela… a teď? Vypadal strašně smutně, unaveně, neměl žádné vlásky…
Byl překvapený, že ji vidí. Navíc nevypadal zrovna moc potěšeně. Nejistě se usmála. Snažila se zakrýt svoje rozpaky. Nevěděla, co má říct. Měla trochu strach, že s ní nebude chtít mluvit.
Zajímalo ho, proč přišla. Chtěl vědět, kdo jí řekl, že je tady. Ale nebylo těžké na to přijít, když to věděli jen jeho rodiče a jeho nejlepší kamarád. Nechtěla, aby se na něho zlobil, že jí to řekl. Byl zoufalý a ona sama poznala, že něco není v pořádku. Ani ho nemusela moc přemlouvat. Jenže tohle vysvětlení se mu moc nelíbilo. Pořád na ni útočil. Ale ona se nechtěla hádat. Snažila se mu říct, že jí na něm opravdu záleží, ale on nemohl zapomenout to, co mu napsala naposled. Jenže to byla zoufalá a myslela si, že se s ní nebaví.
Bylo pro něho strašné těžké jí neodpovídat, ale nechtěl, aby se kvůli němu trápila. Myslel, že takhle na něho zapomene snáz. Ale teď byl rád, že tu byla. Cítil se strašně a potřeboval někoho, kdo by ho podporoval. A věděl, že ona je ta pravá. Byla potěšená, že ji chce mít u sebe. Ale byla by radši, kdyby to bylo za příznivějších okolností. Nechtěla ani pomyslet na to, že by ho mohla ztratit. Začala plakat. Přitáhl si ji k sobě a objal ji. Snažila se uklidnit. Věděla, že tímhle mu nepomůže. Bylo jí líto, že musí takhle trpět. Ale on o lítost nestál. Proto nechtěl, aby to někdo věděl. Jenže ona nepřišla proto, aby ho litovala. Přišla proto, že jí na něm záleželo, že toho pro ni spoustu udělal, i když si to nejspíš ani neuvědomoval.
Bylo toho na něj trochu moc. Potřeboval vypadnout. Oblékl si župan, chtěl jít na terasu. Ona s tím ale moc nesouhlasila. Ale nakonec ji přesvědčil. Krásně svítilo sluníčko a bylo celkem teplo. Došli k zábradlí. Ona se opřela zády a on se díval dolů. Nemluvili. Věděla, jak je pro něho těžké mluvit o citech. Po chvíli se otočil. Dívala se na něho. Bylo jí ho strašně líto, tohle si opravdu nezasloužil.
Řekl jí, že ho opustila přítelkyně. Vlastně ji to ani moc nepřekvapovalo. Jeho přítelkyně byla sice moc hezká, ale ne moc chytrá. Nemyslela si, že ji tolik miloval, ale vypadal, že ho to dost vzalo.
Prý mu řekla, že nechce čekat až umře. To ji šokovalo. Snažila se mu dát nějakou naději. Ale on všechno odmítal. Říkal, že už nemůže dál… Ale přece tu bylo tolik lidí, kterým na něm záleželo. Jenže tohle byla zkouška všech vztahů. Většina "kamarádů" se na něho vykašlala. Zbylo mu jich jen pár… Byl rád, že ona je mezi nimi.
Vypadal zničeně. Takhle ho neznala. Ale věděla, jak to pro něj musí být těžké. Objala ho. Cítila, jak ji k sobě pevně přitisknul. Stáli tam takhle dlouho. Pak se od něho trochu odtáhla. Chtěla něco říct, ale když viděla všechnu tu bolest v jeho očích, nemohla mluvit. Díval se na ni a oči se mu pomalu zaplavovaly slzami. Uvolnil objetí a popošel do rohu terasy. Opřel se o zábradlí a díval se dolů. Přešla k němu a položila mu ruku kolem ramen. Nepodíval se na ni. Nemohl. Byla ráda, že ji neodstrčil. Věděla, že nechtěl, aby ho takhle viděla. Chtěla něco říct, ale nevěděla co. Žádná slova nedokázala vyjádřit to, co cítila. A žádná slova mu nedokázala pomoct. Uvědomila si, jak je bezmocná…
Zdálo se jí, že čas utíká strašně rychle. Pořád se nenašel vhodný dárce a ona viděla, jak mu je pořád hůř. Měla o něho hrozný strach. Nedokázala se smířit s tím, že by ho měla ztratit. Tolik pro ni znamenal. Seděla na jeho posteli a dívala se, jak spí. Najednou jí hlavou probleskla strašná myšlenka. Zavřela oči. Ne, na tohle myslet nesmí. On se určitě probudí… Pohladila ho po tváři. Seděla tam dlouho. Čekala, až se probudí. Chtěla s ním být co nejvíc.
Najednou pomalu otevřel oči. Slabě se usmál. Posadil se vedle ní. Tolik toužila obejmout ho. Dívala se mu do očí a nemohla mluvit. Řekl jí, že je ta nejlepší holka, kterou kdy znal… a že si uvědomuje, že se k ní nechoval vždycky úplně fér, ale nikdy jí nechtěl ublížit. A taky že lituje, že kvůli němu takhle trpí. Chtěla něco říct, ale nemohla. On pokračoval dál, měl pocit, že jí toho spoustu dluží, ale bál se, že už jí to nestihne vrátit.
Tohle ji zasáhlo. Sklonila hlavu a dlaní si zakryla oči. Objal ji kolem ramen a přitáhl si ji těsně k sobě. Podívala se na něho. Snažila se mu vysvětlit, že jí nic nedluží. Nechtěla, aby si to myslel. Dělala to proto, že jí na něm záleží. A taky protože ho milovala. Čekala, co na to řekne. Jenže on neřekl nic. Místo toho ji políbil. Po tomhle toužila tak dlouho… Objala ho. Položila si hlavu na jeho rameno. Začal ji hladit po zádech. Připadalo jí, že tam takhle sedí celou věčnost. Přála si, aby to nikdy neskončilo.
Chtěl vědět, jestli ho miluje ještě pořád. Trochu se odtáhla, aby se mu mohla podívat do očí. Nevěděla, jestli mu má říct pravdu. Samozřejmě, že ho milovala. Celou tu dobu ho milovala. Ale když mu to řekla minule, tak to nedopadlo dobře. I když nakonec vlastně zjistila, že se jí nevyhýbal kvůli tomu, ale kvůli své nemoci… teď by byla radši, kdyby to bylo kvůli tomu. Oči se jí zaplavily slzami. Měla pocit, že teď už na tom nezáleží. Jenže on ji ujistil, že jemu na tom záleží.
Pořád se rozmýšlela, co říct. Asi to poznal, protože řekl, že za poslední půlrok přehodnotil priority. Pak namáhavě vstal z postele a popošel k oknu. Byli tu sami. Ostatní pacienti na tom byli lépe a teď byli se svými návštěvami nejspíš někde venku.
Díval se z okna a pokračoval dál. Říkal, že si uvědomil, jak se musela celou tu dobu cítit. Že je jediná holka, která se na něho nevykašlala i přes to, že to ni muselo být těžké. Potom se odmlčel. Ale za chvilku pokračoval dál. Došlo mu, co ztratil… Uvědomil si, že jeho přítelkyně sice byla krásná, ale nedokázala řešit problémy. Vždycky všechno zařizoval on. A ještě si myslel, že je to dobrý, že ho poslouchá… Jenže pak zjistil, že ona ho nepodrží. Radši utekla. Povzdechl si. Vstala a stoupla si vedle něho. Objala ho kolem ramen. Otočil se a pevně ji k sobě přivinul. Věděla, že ji potřebuje.
Chtěl, aby mu odpustila. Bylo mu líto, že si uvědomil co k ní cítí až teď, když už bylo pozdě…


Pořád se s tím nedokázala smířit. Pořád nemohla uvěřit tomu, že je to pravda. Nechtěla, aby to někdy skončilo. A už vůbec ne takhle. Nemohla se na nic soustředit. Neustále musela myslet na jejich poslední setkání. Bylo tak strašně smutné. Věděl, že už je konec. A ona to věděla taky. Seděla u něho na posteli a držela ho za ruku. Měl strašné bolesti. Ale i přes to, že nemohl skoro mluvit, se ji neustále snažil ujišťovat o svých citech. Ale ona o nich nepochybovala ani v nejmenším. Teď už ne. A bylo jí najednou strašně líto, že o jeho citech k ní vůbec kdy pochybovala. I když ji předtím nemiloval, pochopila, že to vždycky myslel vážně.
Dala by cokoliv za to, aby tu zase byl. Klidně by s ním byla dál jenom kamarádka, jen kdyby ho mohla vidět. Věděla, že kdyby nebyl nemocný, nikdy by si neuvědomil, jak to všechno ve skutečnosti je. Ale to všechno by klidně vyměnila. Možná by se i smířila s tím, že se s ní přestal bavit, jak si původně myslela. Teď by jí to ani tolik nevadilo, protože by tu byla pořád malá naděje, že se ozve nebo že ho třeba potká.
Ale nic z toho nebylo. A čas se nedal vrátit ani zastavit. Nezbylo jí nic jiného než vzpomínky. Vzpomínky na čas, který strávili spolu. Pořád si všechny ty chvíle přehrávala. Jak se seznámili… Jak mu pomáhala… Jak k ní byl vždycky moc milý… Jak byli ve Španělsku… Promítala si jeho polibky na rozloučenou, když byli ještě kamarádi… Maturitní ples… Pak všechny ty dny, kdy se spolu učili… Maturitu, večírek, tábor, kam odjeli po maturitním večírku… On ji vzal autem a ona byla šťastná, i když se bála, že už je konec, že ho už po maturitě neuvidí… Ale nebyl konec. Od té doby se viděli ještě mnohokrát… Promítala si jejich důvěrné rozhovory… Jak jí doprovázel v noci na autobus… A pak jak si myslela, že už je opravdu konec… Den, kdy se dozvěděla, jak na tom je… Chvíli, kdy jí řekl, že ji miluje… Všechna ta objetí, když byli spolu… Slova útěchy, kterou jí poskytoval a kterou se ona snažila poskytnout jemu… A nakonec zase skončila u posledního setkání… Tentokrát byl doopravdy konec

Starec a dievča

13. listopadu 2007 v 18:10 Smutné príbehy
Pršelo a pršelo už celý den. Vítr se proháněl opuštěnými ulicemi a roznášel odpadky po celém městě. Semafory se houpaly pod nápory těžkých kapek a obloha tmavla čím dál víc. Byla už téměř tma, když zpoza rohu vykoukla zvířecí hlava. Byla to malá krysa, hnědá a ještě bez černých zlých oček. Zavětřila a opatrně se rozběhla k odpadkovému koši, který stál kousek vedle oprýskané lavičky. Strčila svůj čumáček mezi odpadky a za chvíli se drápala nahoru k těm 'pochoutkám'. Ale jakmile byla krysa nahoře, zvedl se vítr a koš s rachotem spadl a všechno se z něj vysypalo. Krysa na nic nečekala a rozběhla se ke kanálu, do kterého nehlučně zalezla a už se neodvažovala znovu vylést.
Celou tu scénu s košem a krysou pozoroval z povzdálí starší muž. Když viděl, že se krysa už nevrátí, pomalým krokem přešel ztichlou silnici a chtěl koš zvednout a uklidit. Pmalu se sklonil a zvedl koš. V tom mu padl do oka malý kus papírku, který byl v půli přetržený. Rozechvělýma rukama ho zvedl a obracel ho v dlaních. Nakonec ho rozbalil a začal číst.
'Proč člověk prostě nemůže zapomenout na zlý věci, co se mu stali, na lidi, kteří mu házeli klacky pod nohy a nechali ho plakat o samotě v koutku? Jak bych si přála, abych mohla vrátit čas a mít možnost znovu si vybrat lidi, kterým se budu svěřovat. Proč jsem byla tak dětsky naivní a myslela jsem si, že čas všechno změní? Nezměnil vůbec, jen prohloubil bolest. Už nechci dál žít. Možná je to zbabělé, brát si život v době rozkvětu těla, ale já už nemám sílu jak dál. Všechny vás prosím o odpuštění, a myslete na mě v dobrém. S posledním pozdravem, Janita'
Další část dopisu tam nebyla. Stařec měl slzy v očích a ruce se mu rozklepaly ještě víc, než předtím. Nechtěl, aby tato dívka zemřela věděl, jaké to je, když někomu umře někdo velice blízký a věděl, jaké to je, když se to nepovede a člověk s tím musí žít až do konce života. Rozhodl se, že nedopustí, aby zemřela. Pomůže jí s novým životem, i kdyby to bylo to poslední, co ve svém životě udělá. Rozhodným krokem vykročil směrem ke starému železničnímu mostu, oblíbeném to místě sebevrahů.
Janita stála na kraji mostu a upřeně sledovala zapadající slunce. Vítr čechral její rusé vlasy a pohrával si s dlouhými bělavými šaty, které zdůrazňovaly její ladné křivky. Nebylo na ní vůbec poznat, že prožívá nějaké trápení. Měla ho skryté kdesi uvnitř, zamknuté, přesto však drásající její nitro. Vypadala vyrovnaně, stála rovně a naposledy zavírala oči, aby si vychutnala ten nádherný pocit posledního nadechnutí. Roztáhla ruce a zvedla hlavu vzhůru ke hvězdám. Pomalu nechala své tělo přepadávat dopředu, mysl už dávno mimo tělo. Vychutnávala si ten pocit téměř beztížný. Pomalu propadávala dolů, skrz masu bolesti…
Když v tom ji někdo chytil kolem boků a strhl z mostu dolů na zem, na koleje. Dopadla do měkkého a zůstala tam chvíli ležet. Ovšem za chvíli se probrala, krásný sen se rozplynul jako pavučinka a ona se smutně podívala na 'zachránce'. Pohlédla staříkovi do očí a místo jedovaté poznámky a pokusu o útěk se jen dívala na starého muže, který plakal a smál se zároveň. Byl šťastný, že to stihl, nepřišel pozdě. Obejmul dívku, jemně ji políbil do vlasů a mlčel. Jen se na sebe dívali a mlčeli. V této chvíli mlčení si ale oba předali víc lásky, než dostali za celý svůj život. Jak tam hleděli na sebe, nevšimli si, že za nimi píská vlak…

Nočný telefón..brutal

13. listopadu 2007 v 18:09 | Bibushka |  Smutné príbehy
Tiché zvonění mobilu se tlumeně ozvalo do tmy. Jednou, podruhé, potřetí. Pak se rozsvítila lampička a čísi ruka vyndala přístroj z kabelky.
"Tome, jsou čtyři ráno..." ozval se rozespalý hlas.
Ve sluchátku bylo ticho.
"Tome? Jsi tam?""Ano...," i v jeho hlase zněla únava, "ano, jsme tady, Jenny."
"No? Tak...tak proč voláš?"
Chvíli byl slyšet jen jeho tichý dech, jak šumí do ticha. Pak se ozval znovu.
"Víš, Jenny, já jsem přemýšlel. Celou noc... dlouho, už od rána."
Mlčela.
"Přemýšlel jsem o nás dvou..."
"Ano, lásko, ale... nemůže to teď počkat? Jsou dvě v noci a já..."
"Ne," znělo to mírně, i přesto se však kdesi hluboko v jeho hlase cosi zachvělo. Netrpělivost... nebo zloba, "ne, tohle je důležité, Jenny."
Posadila se na posteli a lehce zakroutila hlavou: "No dobře. Tak co máš na srdci?"
"Miluju tě, Jenny. Víš to?"
"Vím. A já tebe taky. Ale to už jsme si přece řekli tolikrát."
"Řekni to znovu."
"Co?"
"Že mě miluješ."
Tiše povzdechla a zopakovala: "Miluju tě, Tome."
Chvíli bylo ticho. Pak se ve sluchátku ozval jeho tichý smích. Táhlý, zoufalý smích. "Pamatuješ, Jenny, jak jsme se potkali?"
Pomalu si přitáhla přikrývku k tělu. Někde v žaludku se ozvala nevolnost. Ten smích ji zneklidnil - vždyť tímhle způsobem se nikdy nesmál. Něco se stalo.
"Jak-jak bych mohla zapomenout, Tome. Tam v parku, kam - "
"- jsi chodívala každý den venčit psa. Toho rozkošného malého pudlíka. A tam jsem tě i poprvé zahlédl."
Tiše povzdechl.
"Trvalo mi zatraceně dlouho, než jsem se tě odhodlal oslovit. A když už jsem se do toho konečně dal, řekl jsem největší pitomost, jaká mě mohla napadnout... Pamatuješ, co to tenkrát bylo?"
"Eh... Tome, já nevím. A nebylo by vhodnější nechat to na zít-"
"Řekl jsem: "Pardon, slečno, nevíte, kolik je hodin?" A ty jsi mi to s úsměvem řekla. No, a - to bylo všechno, pamatuješ. Odešel jsem a na nic víc jsem se nezmohl... Jaký jsem to byl ale šašek."
Cosi jí říkalo, ať zavěsí. Poslouchala však dál.
"A pak, jednoho dne, ti ten tvůj pudlík utekl. A byl jsem to já, kdo ho našel, jak očuchával popelnice na kraji parku. Okamžitě jsem ho poznal, vždyť jsem ho s tebou tolikrát viděl. A pak, když jsem tě spatřil, jak ho bezradně hledáš všude možně, věděl jsem, že tohle je moje šance. Buď teď anebo nikdy. A tak jsem k tobě přistoupil a jako tvůj hrdina ti předal tvého roztomilého malého miláčka. A odteď to už znáš... viď že ano?"
Chvíli neodpověděla. Pak tiše zašeptala:
"Proč mi to celé říkáš?"
"Víš, Jenny, lásko moje, proklínal jsem sám sebe. Dlouho, moc dlouho. A nemysli si, opravdu jsem si víc než jednou řekl, že jsem asi blázen. Že jsem jen příliš podezřívavý. Co jsem měl, no co? Jen pár stupidních drobností... cizí vůně z tvojí košilky... pár nocí za sebou, kdy jsi se trochu zpozdila... Samé maličkosti, hlouposti. Jenže já jsem prostě takový, víš. Vždyť mě znáš. A tak jsem se jednoho dne rozhodl zbavit se toho hloupého pocitu. Ujistit se, že se nemám čeho obávat. Že jsem pro moji krásnou Jenny stále vším tím, co je pro mě i ona. Prostě jsem musel mít jistotu, víš..."
Tiše vydechla.
"A tak jsem si dodal odvahu... vzal auto a - sledoval tě večer do města."
A znovu bylo ticho. Dlouhé, dusivé a nesnesitelné ticho. Když se pak opět ozval, jeho hlas již nebyl klidný. Třásl se neovladatelným žalem.
"Nemusel jsem ani vystoupit z auta, abych tě viděl ho objímat a líbat. Vlastně jsem nemusel ani vejít do toho motelu, abych ho spatřil, jak tě odvádí do svého pokoje. Nemusel jsem sejít do zahrady a podívat se dovnitř oknem, jak -," jeho hlas se zlomil. Chvíli mlčel a marně se pokoušel zadusit své vzlyky, "- ale já to udělal. A viděl jsem všechno... úplně všechno..."
"Ne..." zašeptala tiše, zatímco studená slaná kapka sjela po její levé tváři, "...Tome, proč..."
"Ano, spravně, Jenny. Proč...," jeho rozrušený dech šuměl ve sluchátku stále rychleji. V zármutku se ozval hněv. "Tolikrát jsem se toho večera ptal sám sebe. Proč? Čím jsem byl pro tebe špatný, že jsi mi to musela udělat? Čím jsem byl pro tebe tak hrozným manželem, že jsi mi musela lhát a ponižovat mě tím...? Proč! Proč jsi musela být taková?"
"Prosím... Tome, prosím přestaň... já ti to vysvětlím -."
"Nedíval jsem se na vás dlouho, Jenny. Ale ta chvíle mi stačila. Šel jsem zpět do svého auta, zatímco jsi ty dál zraňovala moje srdce... a znovu... a znovu. Celý svět se mi té noci zhroutil, víš. Celý svět spadl do prázdnoty a mně zbyla už jen jedna jediná věc... - víš jaká věc to byla, Jenny?"
Ale ona neodpověděla. Pláč zoufalosti se dral z jejího nitra.
"Ach, Jenny, kdybys věděla... kdybys jenom věděla. Ta věc - ta strašlivá věc... kterou teď držím v ruce. Co myslíš, že čeká tam uvnitř, na konci hlavně? ... Spasení? Peklo? Nebo snad nebe? Kdo ví, Jenny, kdo ví... A tak jsem tam seděl a hleděl jsem přímo do té šílené zbraně, dál a dál a auta mezitím projížděla, déšť padal a já přemýšlel. Hodně jsem přemýšlel... tak jako dnes."
"Ne - Tome... nedělej to, prosím," prodralo se z jejích úst mezi vzlyky. Jenže on se jenom zasmál.
"Ale, ale, Jenny... má sladká Jenny. Neudělal jsem to tehdy... a neudělám to ani teď. Přemýšlel jsem totiž strašně dlouho a o strašně mnoha věcech. O mně, o tobě. O něm. A neudělal jsem to - ale ne kvůli tomu, že bych neměl odvahu... to ani v nejmenší. Něco jsem si totiž uvědomil. Něco, co mi dodalo naději... něco, co mi vnuklo tu šílenou myšlenku. Koneckonců, nebyl jsem to přece já, kdo podváděl..."
Její vzlyky se ve vteřině zarazily. Strašlivá předtucha sevřela její srdce strachem. A on se znovu zasmál. Zlověstně, nenávistně.
"A tak jsem si počkal, až vyjdeš ven, nasedneš a odjedeš. Pak jsem vystoupil z auta, přešel pomalu ulici a vešel do motelu. Štěstí mi přálo a on za sebou nezavřel dveře. Mohl jsem to tedy provést pěkně rychle a potichu."
A znovu se do noční tmy vloudilo ticho, přerušované jen trhaným dechem. Tentokrát však nemělo dlouhé trvaní.
"Měla jsi vidět ten výraz v jeho tváři, když jsem namířil tu zasranou hlaveň do jeho xichtu. Měla jsi vidět, jak se celej rozklepal, jako malej smrad co kradl v kuchyni. Měla jsi vidět, jak se mu podlomily kolena, když jsem se mu představil. Ale já to nechtěl hned skončit... ne, to ne. Ani v nejmenším. Místo toho jsem si tam sednul a pak jsem si... - povídali. Dlouho do noci. Byl jsem k němu milý, pozorný a trpělivý, jako k příteli. A víš ty co? On mi ani nebyl schopen odpovědět na tu jedinou prostinkou otázku - otázku "Proč?". Zvláštní, že ano..."
Pousmál se a pokýval hlavou. A jeho výraz se znovu změnil.
"Ale pak mě omrzel. Ale ještě jsem to nechtěl skončit, ne, ještě nebyla ta správná chvíle. To muselo mít lepší konec, ne jen jeden hloupý výstřel v spícím motelu. A tak jsem mu nejdřív rozbil hubu, až ztratil vědomí. No... a pak - pak jsem ho donesl do kufru, zamknul zámek a odjel... Dal jsem ti vědět, že budu celý den v práci. A od té doby, drahá Jenny, přemýšlím..."
Stála uprostřed pokoje a slzy jí bezmocně stékaly po tvářích.
"Tome...Tome, lásko, prosím... Neudělej nic... ne..-"
"Probudil jsem ho před chvíli... sotva se hýbal. Asi ztratil hodně krve, víš. Je mi to líto. Vždycky jsem ale chtěl být spravedlivý a pozorný k ostatním, a tak i jemu dám to, co si zaslouží... co ty na to, Franku? Řekneš Jenny, jak moc ji miluješ?"
Její ztuhlé prsty sevřely křečovitě sluchátko telefonu. Vzápětí se kdesi na druhé straně ozval zvuk strhávané náplasti a tiché zasténaní.
"Jenny...," kdosi tiše zašeptal, "Jenny, pomoz mi."
"Franku....!"
Tupá rána zazněla tichem.
"Řekni jí to. Řekni jí to, Franku."
"Miluju tě, Jenny...," jeho hlas slábl a sílil, jakoby sbíral všechny síly, které mu ještě zbývaly.
"Vidíš?" v Tomově hlase se ozvala ironie. Zvuk nabíjené pistole.
"Tome! Ne!" vykřikla rozechvěle.
"Ale proč, Jenny? Proč? Ptám se teď i tebe, i když vím, že mi nedáš žádnou odpověď. Stejně jako on, i když jsem se ho ptal tak dlouho a usilovně. Místo toho se třásl při pohledu do hlavně zbraně, do které já hleděl tak dlouho bez mrknutí oka. Nikdo z vás mi nedá odpověď a mně tak nezbývá než udělat tu jedinou věc! Tu jedinou věc, která ještě zbývá..."
Cosi zašustilo a tlumené sténání vyšlo z Frankových úst.
"Řekni sbohem, Franku."
"Jenny... nenech ho..."
"Tome!"
"Řekni sbohem, příteli..."
Děsivá rána přerušila noční ticho. Vykřikla a ten výkřik byl pln vší té hrůzy, která jí zbavovala rozumu. A on se smál.
"Ach, Jenny, měla bys ho vidět. Co je z něj teď... Vážně, vážně je to ještě větší troska než byl předtím...," nová vlna neovladatelného smíchu zachvátila jeho hrdlo. A ona plakala, plakala dlouho a zoufale, vědoma si své strašlivé viny. Viny, která se mísila s nenávistí a bezmocí, s šokem a zlobou. A ve sluchátku bylo znovu ticho.
"Je mi to líto, Jenny..." Jeho hlas byl opět klidný a tichý. "Je mi líto, že to muselo skončit takhle. Řeknu už jen jedno. Jsi báječná žena a udělala jsi mne šťastným."
Její hysterický pláč téměř přehlušil jeho slova.
"Byla jsi pro mne vším. A mně se svírá srdce při pomyšlení, že již nic nebude jako dřív... Prosím tě o odpuštění, Jenny. Má lásko."
Zazněl druhý výstřel a... pak již nepromluvil...